Dekadence

Dekadence (z lat. de-cadentia od cadere, padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno dekadentní, úpadkový. Název dekadence se spojoval s obdobím úpadku a rozpadu Římské říše. Od poloviny 19. století se užívá i jako označení různých uměleckých proudů, vycházejících z romantismu. Jejich představitelé se označují jako dekadenti.

"Dekadence" jako pejorativní označení literárních a uměleckých směrů navazujících na romantismus se objevilo ve Francii v polovině 19. století. Básníci, spisovatelé a umělci, kteří se postavili proti tehdy vládnoucímu klasicismu, racionalismu a proti obecné víře v pokrok, toto označení nakonec přijali a ke konci 19. století se dekadence stala mezi vzdělanci téměř módou. 

Dekadence vychází z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například Arthur Schopenhauer a do jisté míry i Soren Kierkegaard. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol.

Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. "Umění pro umění", francouzsky l´art pour l´art, se stalo jedním z hesel dekadence, podobně jako představa "čistého umění". Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali právě v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství (symbolismus). Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v esoterismu, ve východní moudrosti, v okultismu a podobně.